In Czech: Report z pozorování 3. kola egyptských voleb - Jižní Sinaj, 3-4/1/2012 (Report: Elections in South Sinai, 3rd round: 3-4/1/2012)

الاربعاء, 11 يناير 2012

Zpráva z pozorování 3. kola egyptských voleb

Leden 2012,  Káhira a Jižní Sinaj

 
Do Egypta jsem spolu s kolegou Oldřichem Vondruškou odjela koncem roku 2011 na pozvání káhirské nevládní organizace zvané Andaluský institut pro studium tolerance a nenásilí. S ředitelem organizace, Ahmedem Samihem, jsme se znali od počátku roku, kdy jej naše sdružení Baraka pozvalo ke kulatému stolu v Praze. Představitelé neziskových organizací, médií a státní správy zde s Ahmedem sdíleli své zkušenosti z integrace menšin do společnosti a médií. Ahmed později na veřejné přednášce pohovořil a podebatoval o egyptském revolučním dění, vystoupil v Českém rozhlase a poskytl rozhovor pro Hospodářské noviny.
 
Během prvních dnů v Káhiře jsme spolu s kolegy z mnoha dalších zemí podstoupili školení o procesu voleb a aktuální politické krajině v Egyptě. Ti z nás, kteří se účastnili i prvního nebo druhého kola voleb v prosinci 2011, mluvili o svých zkušenostech, zejména o různých případech a typech porušení principů férového volebního procesu.
 
Naše pětičlenná mezinárodní skupina si losem vybrala region Jižního Sinaje, kam jsme odjeli autobusem. Základnou se nám stalo městečko El Tor, kde jsme se ubytovali v jednom z mála místních hotelů (ne-li v jediném). To se brzy ukázalo jako veliká výhoda. Spolu s námi zde totiž bydlelo také mnoho soudců, jejichž úkolem bylo předsedat volebním komisím v regionu. Jak známo, není nad osobní známost, takže u snídaně nebo při setkávání v hotelovém lobby jsme získali kontakty, které nám pak pomohly dostat se například na závěrečné sčítání, kam bychom jinak s naším slabým, polooficiálním mandátem neměli přístup.
 
Nutno zmínit, že organizace nás vybavila kartičkou spíše neformálního svědka (mušáhid nebo mutábi3), tedy ne oficiálního pozorovatele, který „monitoruje“ (murákib). Během obou dnů jsme se několikrát setkali s mezinárodními pozorovateli, kteří měli všechna nutná povolení, oficiální dopisy, průkazy apod., což jim mělo teoreticky usnadnit vstup do volebních místností. Nicméně osobní známosti nám často nás hendikep vyrovnaly, takže i na vysoce střežené závěrečné sčítání jsme nakonec zázračně pronikli.
 
Během prvního dne jsme navštívili pět volebních center v El Toru, a dále jsme pokračovali podél pobřeží na sever do jednoho centra v Abu Rudeis a jednoho v Abu Zneima. Druhý den jsme zamířili na jih, do turistického města Sharm El Sheikh, do dvou volebních center. Volebními centry byly bez výjimky místní základní (střední) školy, hlídané ozbrojenými vojáky a vojenskou policií. Každé centrum se skládalo většinou ze tří nebo více volebních místností, každé z nichž předsedal jeden soudce (všichni muži), několik členů samotné komise (každý měl svůj úkol – evidence voličů, kontrola identity zahalených žen, označování voličů při odchodu inkoustem), kde již sedělo několik žen, a nakonec vždy několik představitelů místních stran, kteří sledovali řádnost všech procedur. Příchozí volič se prokázal občanským průkazem, dostal dva lístky (jeden růžový k zatržení strany a jeden velký bílý k zatržení jednotlivých kandidátů), za plentou zaškrtl svou volbu a složené lístky vhodil do dvou volebních dřevěných boxů. Před odchodem namočil prst do inkoustu – další pojistka proti tomu, aby se znovu vrátil a volil podruhé. Muži a ženy volili většinou v oddělených místnostech.
 
El Tor: V první ze škol (El- Taghrebeya) jsme žádná pochybení neshledali. Volby právě začaly a vše probíhalo koordinovaně a klidně. Místnosti se otevřely přesně v 8:00. V druhé škole jsem zaznamenala jeden z mála případů, kdy se lidé před volební místností nahromadili a čekali v davu, volební stanice byla plná. Do třetí školy (Taha Husein Prep-School) nás vzhledem k nedostatečnosti našich dokumentů nepustili. Již před volebním centrem ale bylo možné pozorovat různá pochybení. Hned na vstupních dveřích byl na obou stranách nalepen plakát jednoho z kandidátů. V bezprostředním okolí centra visely na okolních domech veliké plakáty různých stran. Některé z volebních plakátů (pověšených na sbitých dřevěných konstrukcích) místní mládež ještě během dopoledne rozmontovala a strhla. V dalším centru (Madrasa Badr I´dádíja Banát) jsme zaznamenali rozdávání letáků a nálepek jednotlivých stran a kandidátů, jakkoliv to nebyla žádná masová akce. Do další školy (Madrasa Badr Ibtidá´íja) nás opět nepustili. Bylo však zřetelné, že na stěnách volební stanice visely plakáty stran (zejména Egyptský blok – Kutla), které by bylo snadné odstranit.
 
Abu Rudeis: Vesnice byla plná beduínů, kteří i s rodinami sestoupili z hor, aby volili (což je pod pokutou povinné). Byli extrémně milí a vůbec se nezdráhali nás do volebních místností pustit. Zajímavé byly rozhovory s beduínskými ženami. Jedna z nich byla kandidátkou strany Wafd. Jak řekla, jejím je cílem zlepšit situaci nejen žen, ale i obecně společnosti. Manžel i rodina ji podporují, nicméně přiznala, že ne všichni (muži) mají pro její aktivity pochopení. „Chtějí, aby žena byla až na pátém místě. Ne na prvním, vedle muže,“ podotkla. Ptala jsem se jich, zda znají nějakou ženu, která by volila salafisty, tedy Stranu světla (Hizb an-Núr). Vzhledem k vysokému podílu hlasů v jiných regionech není možné, že by stranu volili jen muži. Zároveň je těžké pochopit, co od této strany očekávají ženy, které přece také musely přidat své hlasy. Všechny ze skupiny beduínek se hlasitě ohradily, že žádná z nich by tuhle stranu nemohla volit. „Vrátili bychom se o sto let zpátky,“ řekla kandidátka strany Wafd, a dodala, že i černý oděv a šátek by nenosila, kdyby to společnost nevyžadovala. Přidala se další z beduínek, sebevědomá a silná žena, která ale na rozdíl od ostatních měla zakrytou tvář. Řekla, že tohle je jejich tradice – oděv i rozložení rolí v životě. Že život v horách je krásný a „luxusní“. Západní nadace v jejich oblasti postavila knihovnu s 3000 knihami, podporuje lidová řemesla, výuku angličtiny. Tenhle typ západní podpory žena označila jako nejvíce žádoucí. Také se vyjádřila, že život beduínů je a zůstává neměnný navzdory revolucím a státním režimům.
 
Abu Zneima: do místní školy nás bohužel nepustili. O našem vstupu armáda a policie dlouho jednala; jejich odmítnutí bylo nakonec velice slušné. Důvod – opět nedostatečná váha našeho mandátu. Apriorní nevůli vůči nám jsem nepozorovala. Také před školou bylo vše v pořádku, žádné agitace, plakáty ani letáky.
Sharm El Sheikh: Ve známém turistickém letovisku byla volební centra velmi otevřená, vstoupili jsme bez problémů. V prvním centru (Madrasa 6 October) se nás hned ujali místní pracovníci a velmi ochotně vysvětlovali všechny procedury a pravidla. Nicméně na stole v jedné volební místnosti jsem si všimla kartičky s grafikou jedné z volebních stran. Tyhle kartičky prý byly rozšířeny zvláště během prvních dvou kol: Před centry seděli představitelé stran (hlavně Strany svobody a spravedlnosti – strany Muslimských bratrů) s notebooky, kde skrze online registry voličů radili lidem, do které volební místnosti náleží. Informaci pak psali na kartičky předem potištěné svými symboly. Volič pak vcházel do volební místnosti s nevyslovenou (nebo přímo vyslovenou) výzvou, koho by měl volit. V třetím kole byla tato praxe do značné míry eliminovaná, alespoň to vyplývá z pozorování dalších skupin v jiných regionech. I my jsme tohle zažili jen ojediněle. Jakmile jsem na kartičku pracovníka upozornila, vzal ji a roztrhal. „Tohle je špatně, to se nesmí,“ přiznal. A prý když armáda výskyt agitátorů před centrem zjistí, pošle je pryč. Když jsem však poté před centrem chvíli stála, trvalo mi jen pár minut zaznamenat ženu, která přebírala stoh kartiček od jiného muže. Takováto porušení však myslím byla pod rozlišovací schopnosti policie a armády. V dalším centru (Madrasa Feiruz) opět – žena před školou rozdávala letáky, ačkoliv zase ne v masové míře. Povídali jsme si tu s moderně oblečenou ženou středního věku, která volila koalici Kutla (Egyptský blok). Řekla nám, že sekulární Kutlu nevolí jen koptští křesťané jako ona, ale i mnoho jejích muslimských přátel. Řekla také, že z úspěchu stran jako je Strana svobody a spravedlnosti (Muslimské bratrstvo) nebo Strana světla (salafisté) nemá velké obavy – hned od začátku budou muset řešit základní ekonomické a další palčivé problémy, takže (mimo jiné proti-turistická) ideologie bude muset jít stranou. Ne nadarmo vítá Sharm El Sheikh příchozí na dálnici velikým nápisem „As-Siyáha Rizquná“ (Turismus je naše obživa).
 
Celkově lze shrnout, že kromě distribuce letáků před volebními centry a nedostatečného odstraňování volebních plakátů na budovách center a v jejich bezprostředním okolí jsme nezaznamenali žádná větší porušení pravidel férových voleb. Identita zahalených žen byla kontrolována dalšími ženami (někdy k tomu byl určen speciální stolek v rohu místnosti a speciální pracovnice), lidé volili za plentou, nikdo v místnosti je nevyzýval, aby volili nějakou konkrétní stranu. Přímo v centrech nebo volebních místnostech jsme nezaznamenali žádné plakáty ani jiné formy agitace a ovlivňování voličů. Starým lidem pomáhala až za plentu jejich rodina (nebo soudce), ale potom již v soukromí zatrhli svou volbu beze svědků. Volební komise byla označena hnědými vestičkami a nápisem (například „tajemník komise“, „člen komise“ apod.). Přítomní představitelé stran většinou označeni nebyli. Výjimkou byla Madrasa 6 October, kde vše bylo značeno dokonale – od volebních uren, směrovek k jednotlivým volebním místnostem, až po všechny členy komisí. Ve volebních místnostech nám většinou nebylo dovoleno fotit, i když se zdálo, že by to neodporovalo žádnému nařízení – když do jednoho centra přijela televize, natáčela a fotila, prostě jsme se přidali a nikdo nám v tom nezabraňoval. Armáda se většinou zdržovala před centry nebo u jejich vstupů, do volebních místností nechodila. Co mě však nepříjemně zaujalo, bylo velké množství ozbrojených vojáků u všech center. Když jsem se ptala na účel takovéto excesivní přítomnosti armády, bylo mi řečeno, že je to „jen na ochranu“ – když jsem se ptala „na ochranu před čím?“, pracovník se hned ohrazoval, že žádné nebezpečí nehrozí. Chvíli tahle kruhová argumentace trvala, než jsem rozhovor vzdala.
 
Druhý den, ve středu 4. 1., se nám podařilo dostat se na závěrečné pečetění uren voskem, a to ve škole El-Tagrebeya v El Toru. Vše proběhlo na čas, po 19. hodině byla místnost uzavřena. Všichni byli požádáni, aby setrvali na svých místech podél stěn, a jen soudce spolu s dalšími dvěma členy komise volební urny zapečetili plátýnkem a voskem, kam soudce otiskl svůj pečetní prsten. Aplikace vosku byla docela úsměvná, nejprve větvičkou nalezenou na zemi, poté lžičkou, kterou jsme komisi půjčili ze své tašky. (Lžičku i s voskem mám jako trofej.) Hned po zapečetění pro obě urny přišli ozbrojení vojáci, a ty byly hned spolu s urnami z dalších místností naloženy na vůz. Pokud vím, kromě vojáků na voze nejel žádný civil ani žádní svědkové mimo armádu. V tomhle jsme spatřovali problém, nelze odhadnout, jak spolehlivá je pečeť, zda ve vojenském voze cestou do sčítacího centra k něčemu nemohlo dojít.
 
V momentě odjezdu vojáků naskákali do aut také soudci a členové komisí i další lidí, zejména představitelé stran, a jeli směrem k velkému sčítacímu centru, společnému pro celý Jižní Sinaj. Já spolu s jordánskou kolegyní Vandou Sawalhou (z organizace Associates in Development) jsme se hned jaly tuto kolonu pronásledovat, k čemuž jsme musely zastavit auto dvou venkovanů, aby nás do centra dopravilo.
 
Před centrem bylo obrovské srocení lidí, všichni se chtěli dostat dovnitř areálu, kde stál obří stan a probíhalo sčítání. Skrze klíčovou známost s jedním ze soudců (kterou jsme navázali v hotelu) se nám podařilo proniknout přes několik vrstev vojáků a různých odpovědných osob, dokonce nás ani nikdo neprohledával jako ostatní mezinárodní pozorovatele (ti byli zejména z JAR a ze Súdánu – velice silné, průbojné, vzdělané ženy).
 
Když jsme se dostaly do stanu, bylo to jako proniknout do samého nitra, na vrchol celého tohoto složitého procesu. Místnost byla vyložena koberci a v řadách stálo asi 10 x 10 stolků se židlemi kolem – každý stůl pro jednu volební komisi (jednu volební místnost). Po stranách haly stály dlouhé stoly a židle, kde seděli pozorovatelé z kandidujících stran. Kolem sčítacích stolů se žádné velké srocení nekonalo. Mnohé ze soudců a členů komise jsme poznávaly. U některých stolů se už hodinu po uzavření místností živě sčítalo, jiné byly zatím neobsazené. Každou chvíli do haly přibíhali vojáci s urnami z dalších a dalších vzdálenějších oblastí, následováni příslušnou komisí.
 
Během večera jsme pozorovaly různé způsoby sčítání: Některé komise nejprve společně rozdělily růžové stranické listy podle stran na hromádky, a ty potom sčítaly. V některých případech druhé kontrolní sčítání ihned prováděla další osoba. Jindy soudce nahlas četl jména zatržených stran z lístků a členové komise si dělali na papír čárky, které pak sečetly. Co se týče bílých kandidátských listů, většinou soudce četl nahlas zatržená jména (bylo jich kolem dvaceti, pětadvaceti) a člen komise odškrtl jméno v oficiálním sčítacím archu. Archy vypadaly tak, že u každého jména byla čtvercová tabulka s asi 100 číslicemi. Jakmile bylo jméno přečteno, zaškrtla se číslice. Výhodou bylo, že se tak nejen zaznamenávaly hlasy, ale rovnou i sčítaly. Ne všichni však tyhle oficiální archy používali – někteří psali čárky na prostý papír, které pak sečetli dodatečně. Obrazy hromady papírů „nastlaných“ pod sčítacími stoly a kolem židlí a davy lidí shromážděných kolem sčítacích stolů, které se v médiích objevovaly z prvních kol, jsme v žádném případě neviděly. Vše bylo pozoruhodně koordinované a uspořádané, i když vzrušení a slavnostní atmosféra byly cítit. Mohly jsme prostě chodit mezi stoly a naslouchat tomu, která strana a kteří kandidáti převládají.
 
Pochopitelně, Strana svobody a spravedlnosti zněla nejčastěji – už při sčítání nemohlo být pochyb o tom, kdo tyhle volby vyhraje. Co mě ale udivilo, bylo ticho kolem Strany světla. Studovala jsem na stolech lístky, ale symbol strany – lampu – jsem stále nemohla najít. Bylo těžké uvěřit, že strana, která jinde získala obrovské podíly hlasů, by zde vůbec nekandidovala! Postupně jsem usoudila, že tomu tak skutečně je! Někteří z individuálních kandidátů jistě Stranu světla reprezentovali, ale strana jako taková na volebních lístcích téměř jistě nebyla. Místo toho zaznívalo „Wafd“, „Strana svobody“, „Kutla“… (Když jsme potom srovnávali zkušenosti s kamarádem a kolegou Oldřichem Vondruškou, který byl na severozápadě Egypta, ve městě Marsa Matrúh a v oáze Siwa, naše závěry ohledně Strany světla byly zcela opačné – v Siwě, zdálo se, Stanu světla některé z předních míst nemine. Zatímco já jsem v Jižním Sinaji neviděla jediný plakát této strany, Siwa prý byla celá polepená.)
 
Jak večer přecházel v noc a pak v další den, stále se sčítalo. Brzy ráno prý bylo sčítání dokončeno. Výsledky budou známy v těchto dnech.
 
Po návratu do Káhiry jsme měli jedno velmi speciální setkání. V káhirském klubu jsme povečeřeli a podebatovali s významným egyptským lidsko-právním aktivistou a prominentním novinářem Hišámem Qásimem. Bylo zajímavé sledovat přátelskou, i když ostrou přestřelku mezi dvěma generacemi revolucionářů: Hišám Qásim je z těch, kteří proti Mubárakově režimu vystupují už přes dvacet let. Naši přátelé z Andaluského institutu jsou o generaci mladší a považováni za ty, kteří skrze revoluci nakonec Mubáraka svrhli, za nemalých obětí z vlastních řad. Starší generaci vyčítají malou průbojnost, klidnou sílu, která nedosahuje reálných změn. Obhajují nutnost dovést revoluci do konce, zbavit se starých struktur, nechtějí se spokojit s polovičatým řešením. Starší generace se obává nekončícího revolučního násilí a chaosu, obhajuje nutnost pustit se do práce a postupnými kroky teď pilně reformovat, budovat. Je čas bořit, ale pak musí přijít čas znovu stavět. (Nutno však podotknout, že rozdělení na generace se do určité míry vzpírá realitě. Mezi revolucionáři nejsou jen mladí liberálové do 30 let, ale i mnohé další složky společnosti, stejně tak mezi mladými lidmi je mnoho těch, kteří aktivní revoluci nepodporují.)
 
Hlavním sporem bývá hlavně pozice armády v současném Egyptě – zda je její těžkotonážní vláda nezbytná pro zachování stability a zabránění chaosu v zemi, zda byla po revoluci jakákoliv alternativa k tomu, aby armáda převzala kontrolu nad zemí, či zda je armáda nežádoucí, odpudivá skvrna na mladé demokracii, zda je bariérou zdravého vývoje, a zda se snad neplánuje spojit se Stranou svobody a spravedlnosti, aby Egypt na další věky spolu sevřely v dusivém vojensko-náboženském „objetí“.
 
Několik dní před tímto setkáním jsme se také seznámili s jiným aktivistou, mužem středního věku profesí psychiatrem. Ten se za pokračující revoluci stavěl: Podle něj – a tenhle názor jsme slýchali i od mnoha jiných lidí – je nutno proti armádě i náboženským skupinám vyvíjet trvalý tlak. Pokud lidé odejdou z ulic, přestanou působit a tlačit, bude místo pro zdravou občanskou společnost, liberální hodnoty a pravou demokracii umenšeno na minimum. Jedině tlak lidí – na Tahrírském náměstí i jinde, skrze aktivní organizace občanské společnosti – je schopen vymezit pro sebe a svou svobodnou existenci prostor. Je proto nutné nepolevit a nenechat se ošálit rétorikou o nezbytnosti stability a klidu za každou cenu.
 
Jak se však řečnicky tázal Hišám Qásim: „To, co chceme, je dosažitelné skrze politický proces nebo skrze pálení státních úřadů?“ Jak říká, národ souhlasil, že budou volby, většina je otrávena a unavena z demonstrací. „Jakým právem má zlomek lidí na Tahríru určovat, kterým směrem by se měla ubírat země 80 milionů obyvatel? (…) Jsme na začátku. Jsem velmi opatrný a ochranitelský vůči demokratickým procesům, které se u nás teprve rozvíjejí“. Bude-li horká verze revoluce dále pokračovat, hrozí, že země upadne do chaosu, ekonomické krize, a armáda provede puč (který jako žádoucí „stabilitu“ posvětí i země EU a USA). 
 
Názory na různé aspekty této složité situace jsou tedy napříč společností velmi různé. Nejen tito intelektuálové v káhirském klubu, ale i lidé v káhirských ulicích, knihkupectvích nebo kavárnách se podobně ptají: „Co si myslíte o naší revoluci?“ „Mělo by se dál demonstrovat nebo už ne?“ Během prvního lednového týdne, v němž proběhlo poslední kolo egyptských voleb, jsme takových otázek dostávali nepoměrně víc než jakýchkoliv odpovědí.

 

 
يوميات الإنتخابات
Egypt Elections: Round 3 الثلاثاء, 21 فبراير 2012
1/20
النشرة الدورية
من فضلك قم بأدخال الايميل الشخصى: